Na podzim minulého roku mě oslovila manažerka Jaromíra Jágra s neodolatelnou nabídkou. Rytíři Kladno vypadli z extraligy a do návratu zpět se rozhodli dát všechno. Ode mě potřebovali pomoci s kampaní, která by tento obří zápal komunikovala směrem k jejich fanouškům a sponzorům.

Je po focení. Jedu domů a nemám ponětí, co jsem vlastně nafotil. Vykládáme techniku, zálohuju fotky. U toho je projíždím. Uf. Něco tam bude. Jedna, druhá, třetí bomba. Super, mám alespoň základ, ze kterého půjde celý příběh nějak poskládat. Další den ráno fotky projíždím znovu, tentokrát už jsem při vědomí trochu víc. Oddychnu si, fotky máme.

Tahle část bude o focení. Jestli sis myslel, že mám všechno dokonale pod kontrolou a focení je jenom taková třešnička na dortu, vezmu tě na výlet do reality. Otázka totiž vůbec není, jestli se na takhle velkém focení něco posere. Otázka je kolik se toho posere. Co s tím uděláš. Jak rychle to uděláš. A jestli i přes všechny ty hrůzostrašné chyby dokážeš vydřít fotky, pro které si všichni přišli.

Kámo, co budeme dělat? Začínám se nudit. Hmmm…co takhle zavřít Karlův Most? Už někdo někdy zavřel Karlův Most? To nevim no, tam je to má ošéfovaný to sdružení rádoby umělců ne? A co tam? Taky nevim, co nějaký kosmonauty? To by asi šlo no. Ale tyvole, já bych hrozně chtěl fotit v metru. Vzít takovej ten starej komoušskej vagón, dvě holky, takový jako Brutální Nikity, víšjak, a udělat tam přestřelku.

Moje osobní foto projekty se poslední dobou trochu zvětšují. A jsou zábavnější a zábavnější. Tentokrát jsme si hráli na revoluci. Nebudu zabíhat do detailů a vysvětlovat, proč jsem si potřeboval nafotit zrovna tohle téma. Věřím, že bystřejší si domyslí sami.

Fakt. Spousta fotografů, co k nám chodí na semináře, se chce nejdřív ze všeho naučit retušovat. Zbytek už totiž umí. O kompozici četli článek v Digitálním Fotu. O pózování dostali knihu (1000 dokonalých póz) a svícení je nezajímá, fotí na denní světlo (což je mimochodem ta nejtěžší varianta).

Tahle fotka je ze série Pustina, kterou fotím už třetím rokem. A vlastně mě to baví čím dál tím víc, protože téma světa po konci civilizace se zatím jeví jako bez konce. Ale proč jí sem dávám znova. Chtěl jsem vám ukázat, jak to vlastně dělám.

…ale ptá se mě na ně spousta lidí. Kolik stojí moje focení. Kolik platím modelům. Kolik platí modelové mě. Takže si to pojďme trochu rozebrat. A jestli vás zajímá cokoliv dalšího, můžeme to vzít při jednom.

To je otázka. Kterou bohužel musím řešit docela často. Protože ta nejlepší místa na focení jsou většinou buď plná turistů, nebo plná policistů, případně se tam dá fotit jen s povolením, nebo to nejde ani s povolením. Ale nefotit tam by byla věčná škoda, takže jsem si na to musel vymyslet systém.

Co pět let se objeví nová, magická technika s extra cool názvem. Dodge & Burn. Frequency Separation. Luminosity Masking. Tyvole, to potřebuju umět! Nakoupím tutoriály, sjedu YouTube a moje retuše teď budou úplně na novým levelu!! Všichni o tom mluví, všichni se to učí, všichni řeší, jestli je to ještě in, nebo už za zenitem, případně retro. Jenže. Techniky jsou jenom techniky.

Najdi si továrnu. Nezapomeň do ní sehnat modely, nejlépe v dobových kostýmech. K továrně si pořiď minimálně pět kamarádů, dvě auta, alespoň třicet světel a mlhostroj. Společně nejprve dovezte a pak doneste všechna světla do továrny. Společně znamená, že ty budeš celou operaci řídit, kamarádi budou nosit.

Hoděj se beztak jenom na měkký lidi a svítit se s nima nenaučíš. Takovej softbox schová každou chybu, kterou jako fotograf uděláš a ani ty fotky nebudou tak dobrý, jak ti v krámě tvrdili. Daleko spíš budou všechny stejně rozplizlý.

Foťák? Objektivy? Světlo? Modelka? Líčení? Kostýmy? Lokace? Kompozice? Odpověď zní ano! Většina fotografů projde několika fázemi. Nejdřív řeší techniku. Koupí foťák, fotky z toho nelezou nic moc. Ha! Chyba bude ve foťáku! Koupí lepší foťák. Fotky mají víc megapixelů, ale pořád jsou stejně špatné. Chyba bude v objektivu. Seťák je nahrazen krásnou světelnou padesátkou f1.8 nebo dokonce f1.4, pokud je fotograf v balíku.

Ještě jednu věc jsem vám z poslední série chtěl ukázat. V poslední době je pro mě při focení zdaleka největší výzva vytvořit ty správné hrdiny. O tom moc fotografů nepřemýšlí, ale hrdina je podle mě základ, hned po příběhu. Takový hrdina je osobnost. Má vlastní styl, vkus, motivaci a žije ve svém vlastním světě, který musí mít také nějakou vnitřní logiku.

Příběh z Himalájí jsem chtěl nafotit co si vzpomínám. Podobný těm, které mě od mládí tak fascinovaly. Cestopisy od Alexandry David-Neelové. Milarepa od Eduarda Tomáše. Filmy jako Samsára, Himalaya. Obrazy Nicholase Roericha. Příběh o tibetském mnichovi, putování horami, překonávání překážek. O starých moudrých učitelích a tajemných krabičkách. To chci a chci to hodně!