Vznik série Pustina - Část třetí
Jdeme do finále. V předchozích dvou kapitolách miniseriálu jsem rozebral plánování, produkci a focení. Pokud jsi získal pocit, že to bylo občas utrpení, tak nebylo. To přijde teď. Takže kde jsme to jenom byli…
Je po focení. Jedu domů a nemám ponětí, co jsem vlastně nafotil. Vykládáme techniku, zálohuju fotky. U toho je projíždím. Uf. Něco tam bude. Jedna, druhá, třetí bomba. Super, mám alespoň základ, ze kterého půjde celý příběh nějak poskládat. Další den ráno fotky projíždím znovu, tentokrát už jsem při vědomí trochu víc. Oddychnu si, fotky máme.
Teda skoro. Nafotil jsem hromadu super celků. Obří kolony, souboje, hromady aut, plamenomety a tak. Nějak se mi tam ale vytratili lidi. Konkrétní osoby, hrdinové, emoce. Bez toho se bohužel série neobejde a to znamená, že jsme ještě neskončili. Bude potřeba ještě jeden den (ve finále byly dva, ale o tom radši mluvit nebudu :)). Sice komornější a s trochu menší produkcí, ale i tak budu za debila. Nedá se nic dělat. Obvolávám znovu kamarády a i přesto, že na prvním focení všichni nechali většinu energie i dobré vůle, se nám povede dát dohromady další focení. Tím vás ale už zatěžovat nebudu, můžeme rovnou přeskočit dál.
Střih. Uplynuly tři měsíce a já mám konečně trochu klidu. Projekty tohohle rozsahu vyžadují čas a k němu i absolutní pozornost. Po večerech se to retušovat nedá. A v jednom člověku už vůbec ne. Než se ale pustíme do práce, zbývá poslední krok. Bude potřeba vymyslet svět.
Photoshop mi totiž dává kouzelnou moc. Můžu svůj příběh umístit kamkoliv. Postavit si vlastní svět. Což je na jednu stranu super, na druhou stranu peklo. Protože tenhle svět nevznikne jen tak, musí ho někdo vymyslet, dát mu pravidla, barvy, vizuální řeč a zařídit, aby byl konzistentní. Aby do něj fotky zapadly, příběh měl spád a působil uceleně.
A tady přichází na scénu moje další hrdinka - Art of Alassa. Alča of je úchvatný multitalent, umělkyně operující někde na pomezí komiksu a concept artu. A taky fakt skvěle kreslí. Posílám Alče finální náhledy fotek, povídáme si, vymýšlíme, vyměňujeme si reference.
Finální fotky. Tohle mi plus mínus vylezlo z foťáku.
Postupně se nám během několika kol debat povede vykřesat z ničeho pouštní, vyprahlý svět kde o vodu bojují poslední přeživší kmeny. Provedeme diváka vesnicí na útesu, poskládanou z domů na vysokých kůlech. Tam sídlí motorkářský kmen, který se živí okrádáním ostatních. Dál ho vedeme úzkými, klaustrofobními kaňony, do kterých vjede nic netušící kolona aut. Její přepad, souboje i závěr, ve kterém se koloně povedlo rybáře přemoct a z křivolakých kaňonů vyjíždí vítězně zpět do otevřeného prostoru.
Takže plán by byl. Teď už jenom ta nejmíň zábavná část. Všechno to udělat.
Storyboard, jinak taky plán toho, co budeme vlastně příští dva týdny dělat.
První krok jsou hrubé technické práce. Maskujeme auta i lidi a připravujeme data, aby se s nimi dobře pracovalo. Krom toho vybírám a nakupuju zdrojové fotky a dávám všechno na jednu velkou hromadu. Jakmile je hotovo, odjíždíme.
Už jsem to psal v tomhle seriálu asi osmkrát, ale opakování neuškodí. To co dělám, bych nikdy nemohl dělat sám. U montáží to platí trojnásob. Takže je na čase představit poslední dva hrdiny tohohle projektu. Radovana a Aničku. Radovan je můj dlouholetý parťák. Fotograf, lektor našich seminářů a hlavně zkušený retušér. Anča zas šikovná budoucí matte painterka. A dohromady? No dohromady to snad nějak dáme.
Nakládáme počítače, brikety, jídlo a víno. Na čtrnáct dní se zavíráme na samotu u lesa. Žádný signál, žádný internet, zato máme zimu, krb a hromadu práce před sebou. Montujeme od rána do večera. Skládáme nahrubo, skládáme načisto, řešíme perspektivu, částicové efekty, rozmazání kol, barvy, světlo. Montáže snídáme, obědváme i večeříme a zajídáme Photoshopem. První týden je absolutní utrpení. Hotové máme na jeho konci jenom tři fotky, radosti zatím moc nemám. Druhý týden se začnou věci zrychlovat. Postupně přibývá finálních fotek, série začíná vypadat dobře. Konzistentně. Někde v půlce druhého týdne začínám vidět světlo na konci tunelu.
Série se uzavírá, ladíme detaily. Pak je najednou hotovo. Máme deset fotek. Máme příběh. Postavili jsme svět. Síly došly, energie taky. Na retuších jsme strávili dohromady přes 300 hodin. Jestli se to povedlo? Asi jo. Jsou tam chyby? Určitě. Ale víc síly ani času už nemáme.
Po čtrnácti dnech dorazím konečně domů. Zalehnu a spím dvacet hodin v kuse. Ráno si připadám jako po válce. Kterou jsem prohrál. Dávám sérii poslední půlden úprav. Píšu k ní text a vypouštím jí do světa. A to je vlastně všechno. Dál je to na vás.
A takhle to dopadlo