Vznik série Pustina - Část druhá

Tahle část bude o focení. Jestli sis myslel, že mám všechno dokonale pod kontrolou a focení je jenom taková třešnička na dortu, vezmu tě na výlet do reality. Otázka totiž vůbec není, jestli se na takhle velkém focení něco posere. Otázka je kolik se toho posere. Co s tím uděláš. Jak rychle to uděláš. A jestli i přes všechny ty hrůzostrašné chyby dokážeš vydřít fotky, pro které si všichni přišli.

Nejdřív krátká rekapitulace. Napadl mě debilní nápad. Nafotit obří bitvu aut a motorek ve světě po apokalypse. Sehnal jsem auta, lidi, kostýmy, výbuchy, motorky a lom. Dal jsem tomu datum, sehnal techniku, asistenty a připravil si storyboardy. Můžeme začít.

Moje focení probíhá většinou za soumraku, což má hned několik dobrých důvodů. Je krásné modré měkké světlo. Nemusím řešit slunce. Jsou vidět i slabší zdroje světla (například reflektory aut). A taky skvěle vynikne oheň. Jenže. Soumrak trvá v horším případě dvacet minut, v lepším kolem hodiny.

Tím pádem musí všechno běžet jako na drátkách, protože jakmile se setmí moc, můj foťák končí (zhruba na ISO400). A focení s ním. Proto si všechny kompozice, pózy, svícení i efekty rád zkouším dopředu. Proto měli na tohle focení všichni dorazit už po poledni, i když jsme měli začít až se soumrakem. A právě tady začala přehlídka větších i menších problémů, jejich řešení, průserů a dalšího řešení.

Na místo přijíždíme kolem poledne. Je červenec, horko jako v pekle, sucho jako v pekle. Jsme taky v lomu. Nakoupili jsme pro modely vodu (ale bude jí málo, jak se rychle ukáže), nakoupili jsme i bagety (ty zas nebudou po pobytu na poledním slunci k jídlu). Procházíme s asistenty lom, hledáme přesné lokace kde jednotlivé fotky uděláme, vymýšlíme detaily kompozic. A čekáme.

Auta mají zpoždění. Jako první dorazí (jako vždy spolehliví) motorkáři. Konečně se může začít něco dít. Stavíme motorkářské ležení, děláme první fotky. Slunce sice ještě nezapadlo, ale tady to nevadí. Dál čekáme. Auta ale pořád nikde a já začínám být (dost) nervózní.

Malá odbočka k autům, abyste pochopili proč jsou důležitá a proč je s nimi občas trochu potíž. Na základně v Bratronicích se druží komunita lidí, kteří si hrají na postapo svět. Staví si tam domečky, vyrábí kostýmy a někteří z nich upravují i auta. Základem jsou většinou více či méně pojízdné vraky starších aut, na která se tu navaří rám, tady přidělá lebka, jinde usadí kulomet. Po několika desítkách nebo stovkách hodin má člověk postapo auto.

Problém je, že auta se často blíží konci svého života už před začátkem úprav, které jim na jízdních vlastnostech většinou nepřidají. O jízdě po veřejných komunikacích si mohou nechat leda tak zdát. Některá (a jsou to bohužel ty nejlepší kusy) si nechávají zdát i startování motoru. Případně zatáčení. O brzdách ani nemluvím.

Když konečně na karavaně odtahovek dorazí první várka aut, docela si oddychnu. Vydrží mi to přesně do chvíle, než se nám první auto téměř nepodaří z odtahovky sundat, druhé auto sice sundáme, ale po první jízdě přestává fungovat a soumrak je za rohem. A já nemám nazkoušenou ani jednu fotku, protože stále ještě nemám všechna auta.

Pak se věci začínají hodně zrychlovat. Dorazí zbytek aut. Jako první vzdávám zkoušení kompozic, není na to čas. Po jednom pokusu vzdávám i ambiciózní plán fotit auta za jízdy, z korby Hiluxu. Nefunguje to, nedaří se všechny rozjet ve stejnou chvíli, natož udržet rychlost nebo kompozici. Škoda, snad příště. Trochu jsem to taky přehnal s velikostí týmu asistentů. Je jich moc, každý ode mě chce informace a já se nemůžu soustředit na focení. Dělím je na menší týmy (světlo, dým, choreografie) a já dál mluvím už jen s hlavním asistentem. To samé s modely. Nedokážu kontrolovat desítky modelů najednou, takže dávám pozor jen na ty vpředu. Zbytek řeší někdo jiný.

Počet lidí v lomu mezitím dost zásadně přesáhl to, co jsme ohlásili a na co byl místní správce připraven. Mělo nás být třicet, teď to vypadá spíš na stovku. Uklidňujeme ho a slibujeme, že rozhodně nebudeme padat ze skály.

V tuhle chvíli už jedu na autopilota. Kreativita někde v procesu umřela a já jenom řeším další a další problémy tak, jak přicházejí. Snažím se mít všechno jakž takž ostré a v plusmínus dobré kompozici. Jedna fotka, další, další. Přidáváme efekty, plamenomety, ohnivá kopí. Všude je dým, svěla svítí, emoce tečou proudem a já se snažím celý ten cirkus udržet alespoň zdánlivě pohromadě.

Pak je konec. Je tma. Jsme za hranicí toho, co můj foťák umí, takže končíme. Děkuju všem, balíme, auta postupně odjíždí. My s asistenty jedeme taky a v autě na mě padá pekelná deprese. Probíráme průběh focení a chyby, které už příště nesmíme udělat. Dochází mi, že nemám sebemenší ponětí, jak to vlastně dopadlo. Fotky jsem taky pořádně neviděl. Netuším, jestli bude celý příběh držet pohromadě. Jestli ta obří hromada energie, kterou do toho všichni vložili nakonec k něčemu bude. Nebo jsem to právě jenom velkolepě posral. A o tom zas příště.