Stavím světy

Ještě jednu věc jsem vám z poslední série chtěl ukázat. V poslední době je pro mě při focení zdaleka největší výzva vytvořit ty správné hrdiny. O tom moc fotografů nepřemýšlí, ale hrdina je podle mě základ, hned po příběhu. Takový hrdina je osobnost. Má vlastní styl, vkus, motivaci a žije ve svém vlastním světě, který musí mít také nějakou vnitřní logiku. Pro mě to někdy znamená, že musím vymyslet a postavit celý svět, nebo alespoň jeho část. Tady je příklad.

Fotka o lovci, který žije ve světě po konci světa. Má svůj vlastní domek na nožičkách, to aby se mu do něj neprokousali radioaktívní pavouci. Do divného světa se už narodil, takže si docela zvykl a nestěžuje si. Dny tráví většinou v Pustině, kde loví nebo sbírá cokoliv, co by se dalo sníst. Po večerech pečuje o svojí vzácnou zahrádku, kde si pěstuje bylinky. Ono taky jíst obří zmutované šváby bez bylinek není žádná výhra. Dneska k němu navíc přišel na návštěvu kamarád a probíhá přítelské posezení u domácí pálenky.

Jak takovou věc postavit, když na začátku je jen prázdný prostor, hromada rekvizit a vznosná myšlenka? Jdeme na to (sleduj popisy k jednotlivým fotkám).

Tady všechno začíná. Obsadili jsme s asistentem (ahoj Ryane!) relativně neutěšené zákoutí na náměstí opuštěné raketové základny, kterou nadšenci přestavěli na post-apokalyptické městečko. Naživo sice všechno vypadá relativně pěkně, ale na fotku to nestačí. Takže jsme všechno vyklidili a jdeme scénu postavit od základů znovu.

Jako úplně první věc musím vymyslet kompozici. To je první pevný bod, který se na začátku určí, schválí (ano, sám si ho schválím v hlavě) a pak už se nebude měnit, ani kdyby radioaktivní žáby padaly. Kompozice určuje co přesně uvidím, odkud budu zabírat hrdinu a co bude či nebude v záběru. Můžu pak věnovat plnou pozornost věcem, které ve fotce budou mít nějaký dopad a na ty ostatní se naopak vykašlat. Tady už lovec sedí kde má, jeho kamarád taky. Ohnisko funguje, úhel záběru taktéž. Jdeme dál.

Začínáme stavět scénu. Z obří hromady rekvizit jsem si vybral ty, které se mi líbí a dávají alespoň trochu smysl. Vznikla menší hromada rekvizit, které jsme začali rozmisťovat do prostoru. Nikoliv náhodně, ale tak, aby měly logiku. Kam dát kytky? Pod lampu. Kam dát rádio? Tak, abych na něj dosáhl. Kam si vystavit trofeje? Na stěnu, aby byly hned vidět. Kam pověsit bundu? Hned za dveře, jako doma. V procesu vzniká spousta problémů, takže s modelem stále dokola zkoušíme, kam by bylo nejlogičtější odložit zbraň, jak by si přesně sedl a jak daleko by měla být jablka, aby na ně dosáhl. Ve finále by scéna měla být logická, uvěřítelná a divák by neměl mít pocit, že jsme jí vytvořili ze vzduchoprázdna.

Se stavbou scény mi pomáhá velmistr Bobby Smoteyto Combo který zaprvé tohle konkrétní zákoutí postavil, zadruhé hraje hlavního lovce a zatřetí má naprosto nekonečnou zásobu kostýmů, doplňků a rekvizit. Na focení nedocenitelná věc. Druhý model je mistr Petr Petrius Turoň, kterému tímto děkuju za nedocenitelnou pomoc jak při tomhle focení, tak při všech ostatních na základně. Dík!

Ve chvíli, kdy už rekvizity plus mínus sedí, začínáme svítit. I tady přemýšlíme, jaké zdroje světla by asi lovec v doupěti měl. Petrolejkou to začíná…

…ale scéna je pořád ještě mrtvá a plochá. Přidáváme stropní světlo do prostoru, kde má náš lovec koutek na spaní, rozsvěcíme rádio, měníme barevným filtrem lampu, která svítí na rostliny. Už to začíná docela vypadat. Světlo je kombinace velkých LED panelů FOMEI, miniaturních svítílen (v petrolejce, v rádiu) a obyč žárovek (nad rostlinami).

…ale scéna je pořád ještě mrtvá a plochá. Přidáváme stropní světlo do prostoru, kde má náš lovec koutek na spaní, rozsvěcíme rádio, měníme barevným filtrem lampu, která svítí na rostliny. Už to začíná docela vypadat. Světlo je kombinace velkých LED panelů FOMEI, miniaturních svítílen (v petrolejce, v rádiu) a obyč žárovek (nad rostlinami).

V další fázi zbývá doladit světlo, které osvětluje modela, trochu přisvítit prostředí a blíží se čas focení.

Modelové už jsou v kostýmech, světla svítí. Pokojíček už vypadá vcelku uvěřitelně, ale vadí mi pár posledních detailů. Teď už ani ne tak významem, jako spíš kompozičně. Tady něco chybí, támhle něco přebývá, tady bych potřeboval nějaký detail a tady je toho naopak moc. V téhle fázi už se snažím, aby focení byl jeden plynulý, dlouhý proces ve kterém se modelové sami začnou cítit jako doma. V lovecké chatě v postapokalyptickém světě.