Zakázané království Lo: Jak vznikaly fotky.
Příběh z Himalájí jsem chtěl nafotit co si vzpomínám. Podobný těm, které mě od mládí tak fascinovaly. Cestopisy od Alexandry David-Neelové. Milarepa od Eduarda Tomáše. Filmy jako Samsára, Himalaya. Obrazy Nicholase Roericha. Příběh o tibetském mnichovi, putování horami, překonávání překážek. O starých moudrých učitelích a tajemných krabičkách. To chci a chci to hodně!
Jak se taková věc dělá? Zabralo to jenom asi půl roku. Začínám průzkumem. Znovu jsem přečetl všechny knihy, viděl všechny filmy. Z nich jsem si dělal výpisky, screenshoty a zkoumal. Přemýšlel. Co přesně mě na všech těch příbězích přitahuje. Které okamžiky jsou pro mě klíčové. Jaké obrazy se mi opakují i ve spaní. Co je můj mnich zač, kudy putuje, kam dojde. A hlavně proč. Sepsal jsem si jeho příběh. Nakreslil hromadu storyboardů. A postupně se z mlhavé představy stal plán. Seznam konkrétních fotek. Už je jenom vyfotit.
Jenže kde? Na světě už existuje jenom málo míst, kde je ještě tibetská kultura živá. Kde z klášterů nenadělali Čínani skanzeny, Američané zlato-mramorový Disneyland a Indové opuštěné ostrůvky uprostřed osklivého venkova. Rozhoduju se mezi Bhůtánem, Ladakhem a královstvím Mustang v Nepálu. Volba padá na Mustang. Proč? Bude to zdaleka nejtěžší. Vzdálená a uzavřená oblast, náročná logistika, nejvyšší hory. Nula turistů. To zní jako dobrodružství!
Letenky mám, plán i lokaci taky, ale přede mnou je ještě jedna zásadní překážka. Jak do těch Himalájí dostat techniku. Hlavně mlhostroj. Bez mlhostroje totiž do Nepálu rozhodně nepojedu! Problémy začaly už na letišti. Baterka do mlhostroje má totiž lehce (asi 12x) vyšší kapacitu než je maximální povolená. Na Ruzyni si mě zavolali poprvé. Celník bezradný, kouká do tabulky a porovnává, jestli má nebo nemá povolit. Koukám taky a porovnávám. Moje baterka je hluboko v červené zóně mezi věcmi, které do letadla rozhodně nesmí. Au. Já ale přesvědčivě zajásám, zamířím prstem na úplně jiné číslo v zelené zóně. S mojí baterkou nijak nesouvisí, ale celník vesele kývá a mlhostroj projde. Totéž se potom opakuje ještě dvakrát. Odnáším si z toho poučení: čtení se přeceňuje, člověk může být vždycky celníkem.
Jsme v Nepálu a začíná ta pravá zábava. Zařizujeme povolení pro vstup do zakázané oblasti. Je drahé a platí na opravdu málo dní. Zařizujeme džíp, řidiče a překladatele. Vyrážíme. Cesta trvá tři dny, ale zdá se mi o ní ještě teď. Na začátku řidič s přehledem předjíždí do zatáčky a do kopce. Což je při zpětném pohledu super, protože to jsme ještě jeli po cestě. Sice vypadala jako rozbitá polní cesta, ale byla tam. Postupně zmizela a místo ní se objevily kameny. Ty půlmetrové, co jsou nad dvousetmetrovým srázem. Pohoda. Pak ale řidič, co se celou cestu smál v jednu chvíli přestane. A prohlásí, že teď to bude trochu nebezpečné. Sráz pod námi má cca pětset metrů, na cestu před námi se vejde asi půl auta. No přežili jsme. Nakonec jsme všechny kameny přeskákali, sesuvy půdy jsme si odhrabali (jako vážně), tři proražené gumy opravili a jsme na místě. V zakázaném království Lo.
Přijíždíme večer a před sebou máme jeden den. Celý jeden den na focení. Na víc nám nestačí povolení. K tomu jsme tři dny pořádně nespali, máme pekelnou výškovou nemoc a čeká nás hledání lokací. A modelů. V království Lo totiž nejsou internety, takže se tu nic nedá domluvit předem. Beru storyboardy, notebook s ukázkami fotek a vyrážíme do kláštera. Společně s překladatelem se nám nakonec podaří dohodnout schůzku s hlavním mnichem. Jasně, pustí nás do kláštera. I do toho starého, zavřeného. Kde se normálně fotit nesmí. Určitě, půjčí nám i pár mnichů. Ano, dokonce i tuhle krásnou ozdobnou krabičku nám půjčí. A svého nejstaršího a nejmoudřejšího lámu. I svoje osobní korále nám půjčí. Ha! A pak že vesmír nefunguje.
A tím vlastně příběh skoro končí. Další den už jenom vezmeme pár mnichů, vysvětlíme jim příběh, trochu je napózujeme, nasvítíme, zakouříme pár prastarých klášterů mlhostrojem, nafotíme a jedeme domů. Unavení, ale spokojení. Příprava focení zabrala půl roku. Na cestách jsme strávili dohromady deset dní a focení trvalo čistého času něco přes čtyři hodiny. A jestli to za to stálo? Tak to už musíte posoudit vy.