Vznik série Pustina - Část první

Upozornění: následující text obsahuje krom hromady hovorových výrazů i zcela realistický záznam toho, jak pracuju. Nechceš-li přijít o iluze o vznešeném fotografickém řemesle, dál nepokračuj. Jinak jdeme na to.

Většina mých focení začíná stejně. Úplně debilním nápadem. No vážně. Zkus si schválně nahlas přečíst tuhle (naprosto nefiktivní) konverzaci.

Kámo, co budeme dělat? Začínám se nudit. Hmmm…co takhle zavřít Karlův Most? Už někdo někdy zavřel Karlův Most? To nevim no, tam je to má ošéfovaný to sdružení rádoby umělců ne? A co tam? Taky nevim, co nějaký kosmonauty? To by asi šlo no. Ale tyvole, já bych hrozně chtěl fotit v metru. Vzít takovej ten starej komoušskej vagón, dvě holky, takový jako Brutální Nikity, víšjak, a udělat tam přestřelku. Kalachy, panika, všichni mrtvý, kaluže krve a na konci zásahovka. No jo, to zní hustě! Kámo, jenže mě by se teď asi nejvíc ze všeho hrozně chtělo nafotit obří souboje postapo aut s motorkama. Jak jako obří? No prostě fakt velký, auta proti motorkám, s výbuchama, plamenometama a tak. Jako bylo v Mad Maxovi. Na nějaký poušti. No to zní dobře, to asi kvůli fotkám ještě nikdo neudělal ne? No to neudělal. Tak to dáme? Dáme.

Dáme. Takže jakmile se mi jeden z těhle debilních nápadů usadí v hlavě natolik pevně, že se rozhodnu ho zrealizovat, začíná fáze ‘To Dáme’. Jinak se to taky jmenuje fáze produkce. A tady je ze všeho nejdůležitější mít spoustu kámošů a telefon.

Než budu pokračovat tak jenom malá vsuvka. Zdaleka nejradši pracuju s lidma, co znám. Lidma, co už se mnou fotili, jedno jestli jako modelové, produkční nebo asistenti. Co už mě viděli fungovat, chápou můj systém, rozumí tomu, že na lidi občas křičím a že se ne vždycky všechno povede hned napoprvé. Nebo napodruhé. Taky chápou, že občas focení trochu bolí, někdy bolí trochu víc a někdy je potřeba věci zopakovat víckrát. A někdy o hodně moc víckrát. A taky věří tomu, že že když se na konci všechno potká, můžou z toho být fotky, co ještě nikdy nikdo neudělal a co pak rozbijou internet a budou si o nich povídat ještě naše vnoučata.

Takže tohle jsou kámoši, co jim teď zavolám a oni se mi hned nevysmějou, protože už jsme spolu fotili menší projekty, pak větší projekty a teď si klidně můžeme zkusit i ten největší projekt. Protože když to neuděláme my, neudělá to v čechách nikdo. A vlastně asi ani nikde jinde.

Takže volám. Volám Petriovi, co spravuje post-apokalyptickou raketovou základnu v Bratronicích jestli by si se mnou nechtěli zase zahrát na focení. Chtěli, pomůžou, těší se. Navíc dostávám k ruce dvě naprosto legendární postavy (a moje osobní hrdiny, bez nichž by tenhle projekt nikdy nedopadl - Pešáka a Bobbyho z Psy.cho's Nest). Pomůžou mi najít modely, sjednotí kostýmy, budou fungovat jako spojky s komunitou a odbaví i část produkce. Pecka. Dál volám gangu motorkářů Dead Dogs - Art & Cosplay. Jsou sice z východu (hodně z východu), ale vezmou lidi, dodávky plný aut a na focení dorazí. Dorazí i Pyroterra - Fire & Light show. Vezme plamenomety, lidi, budou ohně a výbuchy. Uf. V tuhle chvíli to vypadá, že by to mohlo vyjít. To nejdůležitější už máme.

Focení dostává konkrétní datum a já začínám řešit podružnosti. Věci typu lokace, technika, asistenti a co budeme vlastně přesně fotit. Zajímavá je schůzka s vedením lomu, kde chceme focení udělat (a kam jsme se dostali jenom díky dalšímu kamarádovi, díky Bohdane, díky Radovane!). Představ si kancelář vysokého magementu firmy, operující v těžkém průmyslu. Lidi tu řeší tuny kamení, ocel, dodávky na stavby, miliardy v investicích a tak.

Dobrý den, já bych u vás chtěl fotit. Takovou obří bitvu aut, jako po apokalypse. Taky by přijeli motorkáři, máme plamenomety a chtěli bychom v lomu udělat takový menší výbuch. No dohromady nás bude asi kolem třiceti, šlo by to? A nejlíp teda zadarmo, dělám to jako osobní projekt. Uf Naštěstí se ukázalo, že máme mezi vedením fanouška, takže nás nejen nevyvedla ochranka, ale dostali jsme nejenom povolení, ale i požehnání.

Takže to vypadá, že můj debilní nápad i tentokrát asi půjde zrealizovat. Lidi máme, kostýmy máme, auta máme, motorky máme, lokaci máme a výbuchy taky budou.

No a bylo to. Teda skoro, krom pár detailů, jako heroického výkonu při převozu atypických aut, naprosto nezpůsobilých silničnímu provozu (Jsi můj hrdina, Pešáku!) nebo toho, že nás na focení místo plánovaných třiceti dorazilo přes sto (což trochu překvapilo ostrahu lomu, ne úplně v dobrém, ale nakonec jsme si to vysvětlili). Ale o tom zas v další kapitole.