A máme tu poslední díl. Jaderné útoky, chemické útoky, dlouhou válku a (ne)život potom. Zábava to nebude, být u toho taky nechci, ale je tam pár věcí, které stojí za to udělat. I když nás doufám nic takového nikdy nečeká.

Začalo se střílet. Jak z toho ven? Pokud možno rychle. Jestli v životě něco opravdu nechci, tak je to ocitnout se (nedejbože s rodinou) uprostřed války. Kdyby se to ale nějakou ošklivou náhodou přihodilo, veškerá předchozí příprava selhala a my nedokázali správně odhadnout, kdy je čas odejít, tady je pár věcí, které by mohly zvýšit šanci, že to nakonec dobře dopadne.

Každý občas potřebuje nějakou tu dovču. Záminky se různí, ale ono je nakonec vcelku jedno, jestli člověku chybí les a kamarádi z osady, má deficit vitamínu D z nedostatku surfování, nebo ho obtěžuje, jak u sousedů střílí tanky do jaderných elektráren.

Válka u nás nebude. Stejně tak nás nečeká další vlna Covidu, tentokrát zkříženého s Ebolou, ani jaderná apokalypsa. Jenomže ono se vždycky jednou za čas ukáže, že by teda nakonec ta válka být mohla, nemoci si taky mutují úplně nevkusně a bez rozmyslu a i od té apokalypsy nás evidentně dělí míň, než by člověk čekal a chtěl.

…je ta nejdebilnější otázka, kterou můžete fotografovi dát. Její plná verze totiž většinou zní: Co máš za foťák (/objektiv, světlo, software), že dělá takovýhle fotky? A když si ten stejnej model koupím taky, budu mít takový taky, žejo? No. Co na to říct.

Mám pro vás další pokračování našeho fotografického putování, které provozujeme pro AČR. Tentokrát jsme byli opět v Čáslavi, jen jsme místo Gripenů fotili bitevníky L-159 Alca. Což jsou mimochodem naprosto nádherná a elegantní letadla.

Na podzim minulého roku mě oslovila manažerka Jaromíra Jágra s neodolatelnou nabídkou. Rytíři Kladno vypadli z extraligy a do návratu zpět se rozhodli dát všechno. Ode mě potřebovali pomoci s kampaní, která by tento obří zápal komunikovala směrem k jejich fanouškům a sponzorům.

Je po focení. Jedu domů a nemám ponětí, co jsem vlastně nafotil. Vykládáme techniku, zálohuju fotky. U toho je projíždím. Uf. Něco tam bude. Jedna, druhá, třetí bomba. Super, mám alespoň základ, ze kterého půjde celý příběh nějak poskládat. Další den ráno fotky projíždím znovu, tentokrát už jsem při vědomí trochu víc. Oddychnu si, fotky máme.

Tahle část bude o focení. Jestli sis myslel, že mám všechno dokonale pod kontrolou a focení je jenom taková třešnička na dortu, vezmu tě na výlet do reality. Otázka totiž vůbec není, jestli se na takhle velkém focení něco posere. Otázka je kolik se toho posere. Co s tím uděláš. Jak rychle to uděláš. A jestli i přes všechny ty hrůzostrašné chyby dokážeš vydřít fotky, pro které si všichni přišli.

Kámo, co budeme dělat? Začínám se nudit. Hmmm…co takhle zavřít Karlův Most? Už někdo někdy zavřel Karlův Most? To nevim no, tam je to má ošéfovaný to sdružení rádoby umělců ne? A co tam? Taky nevim, co nějaký kosmonauty? To by asi šlo no. Ale tyvole, já bych hrozně chtěl fotit v metru. Vzít takovej ten starej komoušskej vagón, dvě holky, takový jako Brutální Nikity, víšjak, a udělat tam přestřelku.

Moje osobní foto projekty se poslední dobou trochu zvětšují. A jsou zábavnější a zábavnější. Tentokrát jsme si hráli na revoluci. Nebudu zabíhat do detailů a vysvětlovat, proč jsem si potřeboval nafotit zrovna tohle téma. Věřím, že bystřejší si domyslí sami.

Fakt. Spousta fotografů, co k nám chodí na semináře, se chce nejdřív ze všeho naučit retušovat. Zbytek už totiž umí. O kompozici četli článek v Digitálním Fotu. O pózování dostali knihu (1000 dokonalých póz) a svícení je nezajímá, fotí na denní světlo (což je mimochodem ta nejtěžší varianta).

Tahle fotka je ze série Pustina, kterou fotím už třetím rokem. A vlastně mě to baví čím dál tím víc, protože téma světa po konci civilizace se zatím jeví jako bez konce. Ale proč jí sem dávám znova. Chtěl jsem vám ukázat, jak to vlastně dělám.

…ale ptá se mě na ně spousta lidí. Kolik stojí moje focení. Kolik platím modelům. Kolik platí modelové mě. Takže si to pojďme trochu rozebrat. A jestli vás zajímá cokoliv dalšího, můžeme to vzít při jednom.

To je otázka. Kterou bohužel musím řešit docela často. Protože ta nejlepší místa na focení jsou většinou buď plná turistů, nebo plná policistů, případně se tam dá fotit jen s povolením, nebo to nejde ani s povolením. Ale nefotit tam by byla věčná škoda, takže jsem si na to musel vymyslet systém.