Pěstujeme semínka. Teda fotky.

Víte, jak doopravdy vypadá začátek velkého focení? Žádný záchvat božské inspirace se (aspoň u mě) většinou nekoná. Natož propracovaná, strukturovaná vize. Začíná to střípkem. Semínkem. Malinkým úlomkem něčeho, co mě zrovna tlačí v hlavě. Může to být útržek myšlenky, emoce, mlhavý náznak obrazu.

Člověk čumí do zdi, přemýšlí. Chtěl by si o tom s někým povídat, o někoho tu myšlenku odrazit a prozkoumat. Jestli to celé někam povede, jestli to má smysl, nebo je to úplně debilní nápad. Jenže ženu to nezajímá, s kamarády řešíme spíš kola a asistenti mě mají už takhle dost.

Před sebou prázdný papír a v hlavě tlačí nápad, ze kterého by se asi chtělo narodit focení. Takže co s tím? Na posledním focení jsem zkusil použít jako parťáka AI a tohle je zpráva o tom, jak to dopadlo.

Zkrácená verze: Dopadlo to dobře. Dál číst nemusíš.

Čumět do zdi. Epicky a cinematicky.

Začátek je banální. Už nějakou dobu každé ráno sedím a usilovně čumím do zdi. Meditace bych tomu zatím neříkal, ale je to překvapivě zajímavá činnost. Člověk se uklidní, od-debilní (slova kamaráda) a celkově si pak připadá, jako o půl gramu kvalitnější lidská bytost. A dokonce si ve chvílích, kdy kolem probíhá absolutní chaos (například na velkém natáčení), dokáže udržet aspoň malinkou špetku nadhledu a klidu.

Celý tenhle pocit jsem chtěl nějak přenést do fotky. Samozřejmě pokud možno výpravné a historické, kde ten kontrast dokáže vyniknout. Aby to mělo šířky, hloubky, kompozice, precizní světlo a všechny tyhle.

Milé Gemini. Mám takový debilní nápad, a potřeboval bych z něj vyčarovat obrázek. Pomůžeš mi?
Ale jasně, milý Stando. Pojďme si povídat o osvícení a fotit okvětní plátky sakury v letu. Za západu slunce.

Ajajaj. To by asi nefungovalo. První půlhodinu jsme s Gemini strávili tím, že jsem popisoval svoje vidění světa, fotek i umění. Povídali jsme si o zdrojích inspirace, dětství i emocích. Když to zkrátím: Udělej to temné jako noc, tvrdé jako kámen a jestli tam nebude někdo umírat, nebo aspoň hořet, budu opravdu hodně smutný.

Jakmile stroj pochopil, co se mi děje v hlavě a jak vidím, tempo se dramaticky změnilo. Stali se z nás kreativní parťáci. Nápady létají na obě strany, mlhavé vize získávají pevné obrysy a myšlenky se postupně brousí do něčeho použitelného.

Hardcore opat Kaisen.

Máme mnicha, který sedí. V Japonsku. A je to zenový mnich. Chybí tomu ale zatím hloubka, historický kontext a pokud možno i nějaká reálná událost, ke které by to šlo celé vztáhnout, aby to nebylo umělohmotné a generické cosi.

Gemini z hlubin knihoven Japonské historie vyčarovalo příběh z 16. století. Nelítostný vojevůdce Oda Nobunaga tehdy obklíčil chrám Erin-dži a jednoduše ho nechal zapálit. A co udělal opat Kaisen Joki? Nepropadl panice. Se svými mnichy klidně vystoupal do patra hořící brány, usedli do meditační pozice a nechali se pohltit plameny. Jeho poslední slova prý zněla (volně přeloženo):

Pro klidnou meditaci není třeba tichého místa. Když je mysl čistá, i oheň je chladný. 
(Pro fajnšmekry: Anzen kanarazushimo sansui o mochiizu, shintō mekkyaku sureba hi mo onozukara suzushi.)

No ty vole. To je přesně ono. Můj mlhavý nápad právě skokově vykrystalizoval do konkrétní historické postavy, místa i doby. A spadl mi na nohu. Z nejistého pocitu u ranní kávy se stala kostra příběhu. Věděl jsem přesně, co budeme fotit.

Příběhy a hračky

Jakmile máte příběh, zbytek už je hračka. Možná trochu složitá a komplikovaná hračka - nepředstavujte si Labubu, spíš něco jako Lego Technic Transformers s pěti tisíci dílky - ale stále jen hračka. Stačí dodržet návod. Znal jsem prostor, kde chci fotit. Pražskou japonskou restauraci. Stačí vymyslet epickou kompozici, skvělé pózy a kreativní svícení, které jsem ještě nedělal. Nic složitého.

Nakrmil jsem Gemini fotkami lokace a začali jsme pracovat na storyboardu. Postupoval jsem naprosto stejně striktně, jako se kreslířem storyboardů, nebo s živým týmem na place. Kompozice. Filmová řeč. Pózy. Světlo. Emoce,

Usadili jsme mnicha do popředí na tatami. Absolutní klid. Za ním průhled do jiné reality, kde se svět doslova propadá do ohnivého pekla. Pak bezprostřední hrozba. Samurajové se plíží vpřed. Tušení budoucnosti. Možná. Paprsek měsíčního světla. Jsme tam. Během pár hodin jsme se z prázdné stránky dostali k hotovému storyboardu.

Je to podvod?

Netuším. Možná jo. Ale asi ne. Stejný postup ale používám vždycky. Jen svými debilními nápady nudím kamarády, otravuju ženu a štvu asistenty. Jen málo lidí se mnou vydrží tak detailní a dlouhý rozbor, jako Gemini. A přesně nula lidí vydrží dvanáct kol a úprav, kdy se znovu a znovu vracím zpět na začátek, abych celou konstrukci zbořil a znovu postavil. A který z těch nula lidí, kteří by mi na konci zbyli by dokázal vytáhnout z kapsy reálnou historickou událost z Japonska 16. století? Jen tak, na počkání? Takže asi tak.

V příští části si povíme, jak to bylo dál. Produkce, focení, postprodukce a tak. I tam je AI opravdu mocná čarodějka. A nakonec vám ukážu i tu fotku, kterou jsme z toho vykouzlili.

Pozvánka

Máte plnou hlavu nápadů, ale nikdo si o nich s vámi nechce povídat? Na semináři AI pro fotografy 2026 vás naučím, jak si udělat parťáka ze stroje a realizovat i ty nejbláznivější nápady. Přijďte.