A co máš za foťák?

…je ta nejdebilnější otázka, kterou můžete fotografovi dát. Její plná verze totiž většinou zní: Co máš za foťák (/objektiv, světlo, software), že dělá takovýhle fotky? A když si ten stejnej model koupím taky, budu mít takový taky, žejo? No. Co na to říct.

Z toho důvodu moc nepíšu o tom, čím a proč fotím. V posledních dvou letech jsem ale při honbě za dokonalým foťákem absolvoval docela zajímavou odyseu. Tak se o ní chci podělit a třeba vám to pomůže při rozhodování.

Když pominu dřevní začátky (Nikon D70 a D200), první čím jsem doopravdy fotil byl Canon 5D Mark II. Následovala trojka a opravdu spokojený jsem začal být, když přišel model 5DS R. Na ten jsem nafotil drtivou většinu fotek, co ode mě znáte. 50Mpx rozlišení mi přišlo sice pořád trochu málo (a několik let jsem se marně těšil, že snad konečně Canon přijde s 70-90Mpx verzí), dynamický rozsah kulhal na všechny nohy a výkon na vyšší ISO taky nic moc. Žádná reálná alternativa ale nebyla.

Před nějakou dobou jsem se ale dostal do zajímavé situace. Měl jsem téměř rok možnost fotit na monstrózní středoformátový Hasselblad H6D a téměř současně s tím vyšel Canon R5. Hasselblad má obří čip, super barvy, nepřekonatelný dynamický rozsah a fotky z něj kouzlo středoformátu, které se mi doteď těžko popisuje, ale poznám ho na první pohled. Z pohledu uživatele, zvyklého na moderní zrcadlovky je to ale tragicky pomalý, neohrabaný a na rychlejší akci nepoužitelný stroj. Má jediný ostřící bod, zoufale pomalý AF, nedokáže spolupracovat s Capture One a s vyššími citlivostmi se taky moc nekamarádí.

Canon R5 byl naprostý opak Hasselbladu. Ultra rychlá bezzrcadlovka se všemi moderními technologiemi. Stabilizovaný čip, stabilizované objektivy, extrémně rychlé sériové snímání, bleskový AF. Z pohledu uživatele naprostá pohádka. Jenže. Ty fotky. Prostě nejsou jako z Hasselbladu. Chybělo mi rozlišení i dynamický rozsah a přes všechnu snahu barvy ani hloubka ostrosti prostě nemají ten středoformátový vzhled, který mě u H rozmazlil.

A teď už se dostávám k pointě. Někdy na začátku minulého roku jsem začal vnímat systém Fujifilm GFX. Nejdřív jsem ho zaznamenal u Chrise Knighta, pak o něm začal mluvit Lukáš Dvořák (který je mimochodem proslavený tím, že foťáky, výstupy a tonality řeší asi nejvíc ze všech lidí na planetě) a přidalo se pár dalších známých kolegů. Já si GFX 100S půjčil na jednu větší kampaň, pak na druhou, pak na pár osobních projektů a nakonec rozbil prasátko.

Proč? Protože Fujifilm GFX 100s je nejlepší foťák, co jsem kdy měl. Čistokrevný středoformát, který má naprosto super rozlišení, dynamický rozsah i barvy. K tomu ale moderní stabilizovaný čip, rychlý AF a vlastně všechny technologie moderních bezzrcadlovek. A k tomu umí fotit do Capture One a existuje k němu systém moderních, brutálně ostrých skel…s optickou stabilizací! Narozdíl od konkurence taky nestojí milión, ale srovnatelně s nejvyšší řadou (bez)zrcadlovek. A nedělá mu problém fotit v dešti, sněhu a ve tmě.

Přiznám se, že jsem ještě nikdy neměl z foťáku takovou radost, jakou mám posledních pár měsíců, co s GFX fotím. Konečně mám pocit, že svoje projekty zachycuju v rozlišení a kvalitě, kterou si zaslouží. A aby toho nebylo málo, na začátku roku jsem se stal jedním Fujifilm CZ X-Photographers, takže budu slávu tohohle systému šířit jako ambasador. A asi budu taky muset přestat na otázku z úvodu odpovídat sprostě.

Takže co mám za foťák? Středoformát vole. Fujifilm GFX 100S! Kup si ho taky a budeš mít fotky úplně jako já!