Anamorfické objektivy pro fotografy

O filmovém vzhledu fotek mluvím často. Jasně, dělá ho svícení, mlha, grading a spousta dalších věci. Ale co když existuje zázračný, skoro až nadpozemsky magický nástroj, který z každého cvaku udělá velkofilm? Ano, bájné anamorfické objektivy. K čemu to je, jak se s tím fotí a kdy mám chuť to rozbít o kámen? To všechno jsem za poslední rok zjišťoval za vás.

Asi už to - stejně jako já - nevnímáte. Ve fotce jsme si za poslední roky zvykli na technickou dokonalost. Objektivy jsou ostré od rohu k rohu, bez aberací, bez chyb. Sterilní, dalo by se říct. Anamorfická skla jdou přesně opačným směrem. Vnáší do obrazu charakter, nedokonalost a specifickou estetiku, kterou znáte z plátna kin. A hlavně dělají horizontální flary!

Pokud máte občas kacířské myšlenky o tom, jak rychle a bezbolestně posunout svůj rukopis a odlišit se od záplavy technicky dokonalých, ale jinak vcelku zaměnitelných fotek, čtěte dál.

Proč to dělat?

Ten formát. Anamorfy vidí svět jinak. Jsou širokoúhlé, ale bez perspektivního zkreslení. které mají klasické širokáče. Dostanete do záběru epickou šířku scény, ale hloubka ostrosti zůstává malá, jako u dlouhého skla.

Flary. A bokeh. Modré horizontální čáry ze sci-fi filmů? Zvláštní, oválný bokeh v rozostřeném pozadí? To dělá anamorf. Dodává to fotce atmosféru, kterou v Photoshopu sice vyrobíte, ale ne úplně.

Nedokonalost. Má to charakter. Není to ostré. Zvláštně to deformuje prostor a film z toho teče po hektolitrech. Anamorfy mají vady, které obrazu dávají duši. Pokud na ní věříte.

Má to samozřejmě háček.

Vlastně hodně háčků. Než začnete rozbíjet prasátko, ještě mi chvíli dejte. Focení s anamorfem totiž bolí.

V první řadě přijdete o ostrost. Pokud milujete dokonalou kresbu moderních pevných skel, budete smutní. Anamorfický obraz není ostrý. Ani v rozích, ani ve středu fotky. Když budete mít štěstí (a dost si zacloníte), dostanete malou, relativně ostrou oblast kolem středu fotky. Spíš ale ne. Kresba je měkčí, snovější, organičtější. Je to spíš malba. A je třeba na to myslet při komponování.

Anamorfy jsou těžké. Vždycky byly, stále jsou, i ty novější. Na chvíli je to zábava, chodit s tím celý den po lokaci už taková sranda není. A samozřejmě ostření. Zapomeňte na AF, tady se jede manuálně. A ano, existují už sice jakoby lehké anamorfy, které AF skoro mají, ale ty vás zase připraví o většinu sladkého ovoce.

Trocha rychlé teorie.

Princip anamorfických objektivů je prostý. Obraz se opticky zmáčkne. Na obdélníkový senzor vašeho fotoaparátu dopadne širší obraz, kde je všechno zúžené a vytáhlé do výšky. Aby fotka vypadala normálně, musíte ji v postprodukci (nebo při převodu z RAWu) roztáhnout zpět. Tomu se říká desqueeze.

Nejčastější poměry jsou 1.33x (nuda), 1.5x (tak akorát) nebo 2x (nejvíc nejlepší, ale špatně se s tím komponuje). Čím větší číslo, tím širší, filmovější nudle a výraznější efekty (oválný bokeh, flary).

Pozor na senzory. Většina objektivů je konstruována pro filmový standard Super 35 (což je v našem světě APS-C). Pokud fotíte na Full Frame, musíte počítat s vinětací, nebo přepnout foťák do crop režimu a přijít o spoustu pixelů. Je třeba si hlídat pokrytí senzoru, jinak budete muset hodně řezat. Existují ale anamorfy, které pokryjí jak Full Frame, tak dokonce senzor středoformátu. Není jich moc, ale najít se dají (já používám například Blazar Remus 65mm).

Kde to vzít a nekrást

Dřív stály anamorfy jako rodinný dům. Pak jako auto. Dneska už ty dobré stojí jen jako dobrý foťák (100-150 tisíc) a čínské hračky se dají koupit kolem 20ti tisíc.

Pokud si chcete hrát, začněte u čínské značky Blazar. Dělají dostupné objektivy (třeba řadu Remus), které mají charakter, dělají flary, jsou relativně lehké a nezruinují vás. Vyšší liga jsou pak třeba moderní Atlas Orion nebo staré rehousované objektivy Lomo.

Rozhodně si ale na začátku objektivy nekupujde. Všechny zmíněné se dají půjčit v Biofilms a nestojí to zas tak moc. Krom objektivu budete potřebovat adaptér. Většina filmových skel má bajonet PL mount. Redukce na Canon, Sony i Fuji existují (já používám Viltrox GFX-PL), jen počítejte s tím, že celý setup bude vážit o kilo až dvě víc, než jste zvyklí.

Na focení

Anamorfy vás zpomalí a rozhodně strávíte s řešením techniky víc času, než jste zvyklí. Já si na to nakonec zvykl a vlastně si to užívám.

Ostření jen manuálně. Na displeji foťáku si zapněte Focus Peaking (zvýraznění hran) a pokud možno i 1:1 výřez ostrosti. Bez toho budete slepí. Stejně to nakonec ostré nebude, ale aspoň jste to zkusili.

Kompozice. V hledáčku i na displeji uvidíte zmáčknutý obraz. Je to nezvyk a špatně se v tom orientuje. Některé novější foťáky (Panasonic, novější Sony, Fuji GFX) umí desqueeze, tzn obraz ukazují už roztažený. Pokud to váš foťák neumí, musíte buď zapojit představivost, nebo použít externí monitor jako filmaři. V praxi je komponování v poměru 1.3X intuitivní, 1.5X se to ještě tak nějak dá a na 2X už to hodně bolí.

Focení přes kabel. Loňská verze Capture One konečně přišla s desqueezem, takže se dá na anamorfy fotit rovnou do počítače. Vidím tak rovnou finální fotku, stejně jako na normálním focení. Trvalo to sice jenom asi deset let, ale stálo to za to.

Postprodukce

Pokud Capture One nemáte a do počítače nefotíte, budete muset roztahovat doma. RAWy budou v počítači vypadat jako zrcadlové bludiště na Petříně. Všechno bude hubené. První krok v Photoshopu tedy musí být změna poměru stran, kde odemknete poměr stran a obraz roztáhnete do šířky v koeficientu squeezu objektivu - například 1.5x. Dál už pracujete standardně, ale sami uvidíte, že fotka si řekne o jiný přístup. Méně doostřování, citlivější grading, menší kontrast. Obraz bude mít charakter už sám o sobě.