Co pět let se objeví nová, magická technika s extra cool názvem. Dodge & Burn. Frequency Separation. Luminosity Masking. Tyvole, to potřebuju umět! Nakoupím tutoriály, sjedu YouTube a moje retuše teď budou úplně na novým levelu!! Všichni o tom mluví, všichni se to učí, všichni řeší, jestli je to ještě in, nebo už za zenitem, případně retro. Jenže. Techniky jsou jenom techniky.

Najdi si továrnu. Nezapomeň do ní sehnat modely, nejlépe v dobových kostýmech. K továrně si pořiď minimálně pět kamarádů, dvě auta, alespoň třicet světel a mlhostroj. Společně nejprve dovezte a pak doneste všechna světla do továrny. Společně znamená, že ty budeš celou operaci řídit, kamarádi budou nosit.

Hoděj se beztak jenom na měkký lidi a svítit se s nima nenaučíš. Takovej softbox schová každou chybu, kterou jako fotograf uděláš a ani ty fotky nebudou tak dobrý, jak ti v krámě tvrdili. Daleko spíš budou všechny stejně rozplizlý.

Foťák? Objektivy? Světlo? Modelka? Líčení? Kostýmy? Lokace? Kompozice? Odpověď zní ano! Většina fotografů projde několika fázemi. Nejdřív řeší techniku. Koupí foťák, fotky z toho nelezou nic moc. Ha! Chyba bude ve foťáku! Koupí lepší foťák. Fotky mají víc megapixelů, ale pořád jsou stejně špatné. Chyba bude v objektivu. Seťák je nahrazen krásnou světelnou padesátkou f1.8 nebo dokonce f1.4, pokud je fotograf v balíku.

Ještě jednu věc jsem vám z poslední série chtěl ukázat. V poslední době je pro mě při focení zdaleka největší výzva vytvořit ty správné hrdiny. O tom moc fotografů nepřemýšlí, ale hrdina je podle mě základ, hned po příběhu. Takový hrdina je osobnost. Má vlastní styl, vkus, motivaci a žije ve svém vlastním světě, který musí mít také nějakou vnitřní logiku.

Příběh z Himalájí jsem chtěl nafotit co si vzpomínám. Podobný těm, které mě od mládí tak fascinovaly. Cestopisy od Alexandry David-Neelové. Milarepa od Eduarda Tomáše. Filmy jako Samsára, Himalaya. Obrazy Nicholase Roericha. Příběh o tibetském mnichovi, putování horami, překonávání překážek. O starých moudrých učitelích a tajemných krabičkách. To chci a chci to hodně!

Chtěl jsem si udělat fotku o novodobé revoluci. S hořícím autem, vlajkami a spoustou demonstrantů. Ne v Photoshopu, ale doopravdy. Takže jak na to? Shánění modelů a výrobu kostýmů tentokrát přeskočím, bylo to sice dlouhé a pracné, ale nic nového. Když chcete zapálit auto, potřebujete tři věci. Auto, které zapálíte, prostor kde to uděláte a hasiče, kteří vám ho pak uhasí.

A je to tady! Konečne to přijde. Dozvíte se to nejpodstatnější. Mystické tajemství každého fotografa. Prozradím vám, jaký foťák používám. A jaký objektiv je nejlepší! A napíšu clonu, čas a ani ISO nezatajím! A pak už bude stačit zaběhnout do obchodu, utratit hromadu peněz a budete dělat stejné fotky.

Plán je krásná věc. Celá taková vzdušná, barevná, kreativní, radost pohledět. Má bohužel velkou nevýhodu. Sám o sobě je k ničemu a je potřeba ho zrealizovat. A to je většinou hrozně práce. Takže si to shrňme. Chtěl bych vyfotit alchymistu z dob Rudolfa II., který ve své dílně zapisuje výsledky svého životního díla, v pozadí se pak ochomýtá jeho učedník.

V příštích několika příspěvcích se rozepíšu o tom, jak moje fotky vznikají. Nejdřív ale pár myšlenek na úvod. Fotím málo. Za rok udělám něco kolem čtyřiceti fotek, z těch jde pak do portfolia mezi osmi a deseti když je normální rok, dvanáct když byl opravdu dobrý (a já byl hrozně šikovný :)).