Taky vás to AIčko už se*e?

Skáče to zprava, zleva, člověk o něj zakopává i po cestě na záchod. Sežere nás, práci nám vezme, foťáky ukradne, virusy vyrobí, Terminátor hadr. Bojíte se? Já ne. A taky mě nese*e. Já si posledního půl roku neskutečně užívám a teď vám řeknu proč. Na konci budete chtít jít na seminář o AIčku.

Jako fotograf dělám spoustu věcí, které dělat nechci. Píšu nabídky, dělám rozpočty, píšu oficiální dopisy, žádosti o zábor, tisíc tři sta miliónů zbytečností. Pak přijde focení, já konečně chvíli fotím, řeším světlo, kompozici, užívám si práci na parádních místech se super lidmi. Jenže pak focení skončí...a otrava pokračuje. Retuše, maskování, montáže, galerie pro klienta, dalších dvě stě mailů. Fuj.

Ta reálná, zábavná, dobrodružná část (focení) se v tom všem nějak ztrácí. A protože se všude na internetech tvrdí, že AIčko zvládne cokoliv, tak jsem si řekl, že chci vědět, jak je to doopravdy. Jestli náhodou soudruzi z NDR nekecaj. Začal jsem samozřejmě seznamem. Jmenuje se Co-Všechno-Už-Nechci-Nikdy-Dělat.

Co se fotografům nechce

Nechci zařizovat lokace. Nechci psát maily na úřady. Nechci psát nabídky, rozpočty ani treatmenty. Nechci maskovat v Photoshopu. Nechci retušovat pupínky ani modelkám, ani produktům. Nechci na sto padesáti firemních portrétech zarovnávat linie tapet na zdi. Nechci třídit tisíc fotek z focení podle produktů a pak je exportovat v šesti variantách do sedmi galerií.

Tohle všechno by za mě mohl dělat robot. Nemá to žádnou kreativní hodnotu, neposouvám se na tom řemeslně a jediná věc, kterou to trénuje, je schopnost snášet utrpení. Takže kde sehnat robota?

A tady to začala být jízda. Upozorňuju předem, že vám tady neukážu všechno. Některé problémy ještě řeším, jiné si chci nechat zatím jako tajemství (a na ten seminář). Ale povím vám o nástroji, který si vyrábím. Jeho pracovní název je Udělej-Mi-Hezkou-Fotku.

Rozborka, sborka

Myšlenka je jednoduchá. Chci nástroj, který pracuje jako já. Otevře si fotku, koukne, co je na ní špatně. Siluety splývají s pozadím, pleť je flekatá, támhle trčí někomu z hlavy strom a tady jsme nechali válet bílou igelitku, která teď svítí.

Robot označí místa, navrhne úpravy, já je schválím. Pak sám udělá hrubou práci. Vyrobí masky, rozřeže všechno na kousky (postava, pleť, šaty, produkty). Vyretušuje pleť, odstraní igelitku. Pozadí zklidní, popředí vytáhne. Všechno to, co bych sám stejně dělal, jenom by mě to nebavilo. Hlavně proto, že je to technická retuš, kterou jsem už dělal tisíckrát.

Jakmile má robot hotovo, můžeme se věnovat zábavě. Fotka je pěkná, čistá, zbývá ji nabarvit a popracovat s atmosférou. To už si užívám. A díky tomu, že mám připravená data, udělané masky a hotovou retuš, se téhle části můžu věnovat s o-to-větším-nadšením.

Tady je nám potěšením. Konečně.

Ladíme barvy, tónování, světlo, detaily. Dávám tomu rukopis a dotek génia (dobře, to asi přeháním) a dělám z toho svoji vlastní fotku. Pořád se pracuje na mé fotce, s mými vlastními daty, pod mým vedením. Stejnými nástroji jako v Photoshopu. Jen odpadlo devadesát procent otravné, nudné, rutinní práce. Dělá se sama. Jak jsme to vždycky chtěli.

Takhle nějak to aspoň vypadalo před měsícem v mých vlhkých snech. Jenže víte co? Ono to tak teď vypadá i v reálu. Jak? Claude Code.

Stačilo přemýšlet analyticky (to mi docela jde), udělat si pár (hodně) podrobných výzkumů (to mi jde ještě líp) a pak z toho vyrobit plán. Plán probrat s Claudem a pak u toho měsíc sedět, testovat, trénovat a dělat nové a nové verze.

Výzkumník

Vemte si třeba první rozbor fotky na téma Co Je Tam Všechno Špatně. Zdálo by se, že tohle bude otázka citu, vnímání a zkušeností. Houby. Je to otázka vědy, teorie a nakonec i matematiky.

Tak jsem si nechal udělat rešerše. Vlastně spíš víc rešerší. Přes sto studií jen o tom, jak lidské oko čte obraz: co ho táhne, co přeskočí, čeho si nevšimne. K tomu dalších pár set pramenů od filmových a komiksových koloristů, malířů a animátorů z Pixaru. Protože ti už tohle vyřešili dávno. A mají to sepsané do učebnic.

Ta nejlepší zpráva? Řemeslo funguje. Malíř z roku 1903, filmový osvětlovač z třicátých let a člověk, který dneska dělá barvy Pixaru, říkají všichni to samé. Věda jim dává za pravdu. Jen k tomu konečně přidala konkrétní čísla. Tady je pár tvrdých, vědecky podložených faktů:

Oko nejde do nejsvětlejšího místa na fotce.

Fakt. Tahle poučka se opakuje v každé druhé (cizí) příručce, jenže lže. Oko jde po kontrastních hranách, přesně jako to učíme na seminářích. Velkou prázdnou světlou plochu přeskočí a ani si jí nevšimne. Světlo přitáhne pozornost jen tam, kde má obrys a strukturu.

Když je v obraze obličej, je to hlavní věc.

Vždycky, ať jste fotili cokoliv. A pohled toho obličeje je nejsilnější šipka, jakou v obraze máte. Divák se vždycky podívá tam, kam pohled míří. Tohle jsem sice věděl, ale je docela překvapivé k tomu mít i konkrétní čísla.

Pleť je jediná barva, kterou má každý divák uloženou v hlavě.

Proto na ní každý pozná chybu, i když neumí říct jakou. A nejde ani tak o odstín, jako o rovnoměrnost. Flekatá pleť přidá člověku deset let. Což opět není názor, máme to změřené. Teda vědci mají, ale já to opsal. Heč.

Chcete, aby něco vyniklo?

Nesahejte na to. Ztište všechno kolem. V hlavě to máme naopak. Když chceme, aby něco vyniklo, jdeme po tom. Tvrdě. Přidat kontrast, přidat barvu, přidat ostrost. Ruka to ve Photoshopu udělá dřív, než si to stačíte rozmyslet.

Jenže funguje opak. Nechte hlavního hrdinu být. Jen uberte všemu kolem něj. Míň barvy v pozadí. Míň kontrastu, měkčí okraje. Oko pak dojde samo tam, kam má. A stráví tam dvakrát tolik času. Hlavně pak nikdo nepozná, že jste s tou fotkou vůbec něco dělali. Bude prostě dobrá.

A pak je tu spousta věcí, které vás asi nepotěší. Pravidlo třetin, zlatý řez, doplňkové barvy jako záruka harmonie. Věda to zkoumala, pokusy proběhly. A víte co? Nic. Pro žádnou z těhle příručkových pouček se reálný důkaz nenašel. Zato pro věci, které na seminářích omílám roky, tedy vnímej světlo, odděl hrdinu od pozadí, pracuj s kontrastem a plasticitou, se důkazů našlo dost. Mám radost, o tom žádná.

A teď se na ten seznam podívejte ještě jednou. Odděluje se postava od pozadí? Je pleť rovnoměrná? Netahá oko něco, co tam nemá co dělat? To všechno jsou otázky s číselnou odpovědí. A na otázky s číselnou odpovědí umí stroj odpovědět za dvě vteřiny. Daleko líp, než já v jedenáct večer po focení.

Co se spočítat nedá, je jak má ta fotka vypadat. Jakou má mít náladu. Kdo je na ní hrdina. To naštěstí zůstává mně.

A tady přichází hlavní pointa a celý vtip. Nechci (a nepotřebuju) robota, který rozhoduje za mě. Chci robota, který mi řekne, co jsem přehlédl. A pak za mě udělá nudnou většinu práce. Zbytek si nechám. Ten mě totiž baví.

Takže ne, mě to AIčko nese*e. Vrátilo mi focení. A radost z retuší. A to jsem čekal ze všeho nejmíň.

Tohle je asi desetina toho, co jsem za posledního půl roku zjistil. Zbytek probereme na semináři.

AI pro fotografy 2027, v sobotu 24. října, online. Nebude to o generování obrázků, na to jsou jiní. Bude to o tom, jak si vytrénovat vlastního parťáka, který zná vaše fotky, váš vkus i vaši práci, a jak z něj dostat těch devadesát procent práce, která vás nebaví (ať už je to cokoliv). Když vám sobota nevyjde, dostanete záznam i všechny materiály.

Zapsat se na seminář

Nebo to všechno klidně ignorujte a zarovnávejte tapety na sto padesáti portrétech dál. Taky varianta. Já u toho ale naštěstí už nebudu :)